Unikátní poslání Ducha svatého 

Mimořádné a unikátní poslání Ducha svatého je v současné době poněkud zkreslováno a posunuto do dimenzí, které se v mnohém vymykají realitě. Máme se modlit k Duchu svatému?

O Duchu svatém bylo sepsáno již mnoho knih. Některé se více drží Písma, jiné více osobních zkušeností. Pořádá se mnoho konferencí, které se zaměřují na projevy Ducha a zázraky, na dary Ducha, na demonstraci Jeho působení. Uniká nám ale něco velmi zásadního.

Víme, že Bůh se nám ve Slově představuje ve třech osobách, které jsou v jednotě, a přesto každá má osobitý a nezastupitelný charakter či poslání. Základem pro porozumění vztahů mezi nimi je jedině Slovo, které nám podává jasnou informaci. Pokud do tematiky nebudeme vkládat vlastní názory, zkušenosti, emoce nebo dokonce přání, nebude pro nás příliš těžké porozumět těmto vztahům a následně skutečnostem, které pro nás ze správně pochopeného vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem svatým vyplývají.

Otec poslal Syna

Božím záměrem bylo, že Otec poslal svého jednorozeného Syna, aby skrze Něj zachránil lidi, kteří se mu vzepřeli, a tím si vysloužili věčné oddělení od Boha. Otec, když posílá na porušenou zemi svého Syna, osobně hovoří k lidem a pronáší nejmocnější poselství historie: "Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!" Poslušnost slov, která říkal sám Ježíš - Syn Boží, je nejzákladnější požadavek Otce. Důvod je zřejmý. K Otci nemůže přijít nikdo jinak, než skrze Ježíše. Není jiný způsob, než vírou v Krista, vírou v jeho prolitou krev za naše hříchy, vírou v jeho zástupnou smrt, vírou ve vzkříšení Krista. Jediné řešení pro nás je přijít k jedinému Božímu prostředníku - Ježíši. Otec je pro nás neviditelný, ale přesto se nám chce dát poznat. A to je možné jen tehdy, když přijdeme k Ježíši, když uvidíme Ježíše. "Kdo vidí mne, vidí i mého Otce."

Otec chce oslavit Syna a Syn Otce

Syn chce, aby lidé poznali Otce. Nejdřív ovšem musí poznat Syna (Jan 17,1-3). To je hlavní záměr Boží, to je podstata věčného života. Při pročítání Evangelií a Listů apoštolů zjistíme, že hlavní pozornost je vždy zaměřena na Otce a Syna. Syn je ustanoven jako Hlava svého těla, kterým je jeho církev, a to jsou ti, kteří v Něj věří a jsou s ním spojeni, ti, kteří reagují na Jeho příkazy, na Jeho vedení. To jsou ti, kteří pro něj skutečně žijí, dýchají, pracují. Nic pro ně není důležitější, než Ježíš.

Nezastupitelná role Ducha svatého

Než Ježíš odešel k Otci, dal instrukce "svým lidem", že na zem pošle Ducha svatého, a přesně vymezil Jeho nezastupitelnou roli. Je popsána především v Janově evangeliu ve 14. -16. kapitole. Duch svatý nás bude učit a připomínat nám slova Ježíše Krista. Bude naším Obhájcem, bude vydávat svědectví o Ježíši. Uvede nás do veškeré pravdy. Nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší. Už to je zajímavé, že jedna z osob svrchovaného Boha neříká nic ze své vůle. To, co je Otce, je i Ježíše, a od Něj Duch svatý vezme a oznámí učedníkům. Naprosto stejný postoj měl i Pán Ježíš, když řekl, že neříká nic sám od sebe, ale jen to, co slyší od svého Otce. Tady vidíme jednotu v jednání Ježíše i Ducha svatého. Ježíš řekl, že Duch svatý oslaví Ježíše, že bude připomínat Ježíšova slova. Duch svatý nemluví nikde sám o sobě, ale pouze o Ježíši. Duch svatý není vidět. Je jako vítr, nemůžeme, a ani Ho nepotřebujeme vidět, ale můžeme slyšet jeho hlas, vidět Jeho působení (Jan 3,8). Abychom viděli Otce, musíme vidět Ježíše. A Duch svatý nám Ho odhaluje tím, že do našeho ducha vkládá nová zjevení Ježíše, pokud o to tedy stojíme.

Společenství v Duchu

Není objev jako objev

Mnozí "objevili", že Duch svatý je Osoba, a proto s Ním začali komunikovat. Je to takový nábožensko-logický závěr. Vypadá to, jako bychom objevili nějakou "vyšší cestu". Ovšem pokud skutečně zakládáme svůj život na Slovu (ne na osobní úvaze nebo na nějaké duchovní zkušenosti), pak zjistíme, že Ježíš s Duchem svatým nekomunikoval, ani neučil své učedníky něčemu takovému, ale učil je komunikaci "Otče náš ..." Dále zjistíme, že ani apoštolové nekomunikovali s Duchem svatým, ani tomu neučili své sbory. Není už toto dost výmluvný argument? Proč to děláme my?!..

Ježíš řekl, že Duch svatý bere z toho, co je Jeho a Otce. Z toho je naprosto jasné, proč je legální obracet se na Otce. Otec posílá Ducha svatého, aby jednal nebo mluvil, kdykoli to SÁM uzná za vhodné. A není to žádná urážka osoby Ducha svatého. Je to jen správné porozumění roli Ducha svatého, určené Otcem. Zde musíme v pokoře uznat, že Boží myšlení převyšuje naše chápání.    

Jak přitáhnout Ducha svatého?

Určitě ne tak, že zavoláme, aby přišel. Nic takového v celém Písmu nenajdeme. Nechodí na naše zavolání (to by bylo příliš jednoduché). Není poddán nám. Je nám k dispozici na pokyn Otce. A kdy Ho Otec posílá? Jen tehdy, když splníme podmínky, jen tehdy, když Ho Otec pošle k zásahu. Poprvé Duch svatý přišel, když učedníci poslechli Ježíše a očekávali na zaslíbení. Petr byl naplněn Duchem svatým, když měl předat poselství Evangelia (Sk 4,7-13). Učedníci byli naplněni, když prosili o smělost ke kázání Ježíše Krista (Sk 4,29-31). Štěpán byl plný Ducha svatého při svědectví o Ježíši (Sk 7), Filip při kázání (Sk 8), a dokonce byl Jím přenesen. Duch svatý sestoupil na pohany při kázání Evangelia Ježíše Krista (Sk 10). Jak je vidět z těchto a dalších míst, Duch svatý je přitahován tam, kde se jedná o věci Ježíše Krista. O Evangelium Království. Ježíš je jako magnet. "Kdo bude milovat mě a moje Slovo, já a Otec přijdeme k němu a budeme u něho bydlet" (samozřejmě prostřednictvím Ducha svatého). Všude, kde jde lidem o Ježíše, tam musí být i Duch svatý, to si nenechá ujít. Nemá zájem zviditelňovat sebe, ale Ježíše.

Duch svědectví

Ztráta pohledu na Ježíše Krista míjí Boží záměr

Ježíš je Hlavou církve, kterou sám staví (tedy pokud Jej necháme). Proto by církev Ježíše Krista měla být vždy zaměřena především na Ježíše (jako tomu bylo za dob apoštolů). Skrze nikoho jiného nelze Otce vidět, ani k Němu přijít. Když se církev Ježíše Krista zaměří víc na osobu Ducha svatého, než na Ježíše (což po ní v Písmu nikdo nevyžaduje), pak se jí ztrácí z dohledu Ten, kdo je jejím Spasitelem, prostředníkem a Králem. Tak se církev míjí svým účelem a povoláním. Je psáno v Žid 12,2 "Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry..."

Duch moudrosti a zjevení

V listu Ef 1,17 se Pavel modlí k Otci za Ducha moudrosti a zjevení v pravém poznání jeho samého a za osvícené oči srdce ... Pavel dobře věděl, že duchovní poznání je základ, bez něhož máme pouze poznání rozumové, které je nedostatečné (Mat 16,17).

Když jsme se ve společenství začali modlit za Ducha moudrosti a zjevení, Boží Slovo se nám začalo neuvěřitelně a do hloubky otevírat a Boží pravdy nám vykreslovaly nádherný obraz dokonalosti Božího plánu a dostatečnosti Kristovy oběti. Bylo pro nás velikým překvapením, že jsme po mnoho let nechápali jednoduché pravdy a ani v probuzených církvích se o nich nekázalo. Duch svatý nám začal zjevovat slávu, dokonalost a Majestát Ježíše. Ukazoval nám, že On je středem, že jsme stvořeni skrze Něho a pro Něho. Připomínal nám, že hlavním tématem Kristovy církve musí být vždy osoba Ježíše Krista. A kdo jiný by měl pro nás být důležitější, než náš Spasitel, Pán a Král? Jaké téma v církvi je potřebnější, než kázat o dostatečnosti a velkoleposti toho, co pro nás Pán Ježíš vykonal? Křesťanství není o tom, co máme či nemáme dělat, ale kdo Ježíš je a co On udělal. A toto mocné zjevení nemůže zprostředkovat nikdo jiný, než Duch svatý.